Kłodzko - www.klodzko.pl

Středověké a raně novověké Kladsko bylo vybaveno několika desítkami veřejných a soukromých studní, které byly rozmístěny po okruhu městských hradeb a v zástavbě na Zámkové hoře (tam se využívalo 5 studní, nejstarší pocházela z roku 1393 a nazývala se Tumská, nejhlubší byla Pekařská (Piekarska) s hloubkou kolem 60 m). Největší spotřebu vody, čerpané ze studní, měl potravinářský průmysl (zvláště pivovarnictví). Za účelem konzumace čerpali vodu ze studní obvykle chudí obyvatelé města. Vzhledem ke geologickému složení Kladska byla výstavba, lépe řečeno hloubení studní, úkolem obtížným a časově náročným, zvláště ve výše položených částech města. Jedna z kladských legend se týká hloubení Tumské studny na Zámkové hoře, která se přisuzuje jakémusi ševci Czesławowi. Pracovitý řemeslník v průběhu 9 let vykopal v celistvé skále studnu o hloubce kolem 30 m a o průměru 2 m. Jeho denní těžba se vešla do jeho kožené ševcovské zástěry. K čerpávání vody z této studny sloužil páternoster – zařízení bylo takto nazvané kvůli modlitbě otčenáš, jehož odříkání trvalo tak dlouho jako vytahování vody ze studny. Význam městských studní se snížil díky zavedení vodovodu v roce 1540. Vodovod napájel studny a ty od té doby plnily funkci vodojemu.

Studny, které byly jedinými a spolehlivými zdroji pitné vody, byly střeženy a chráněny, zvláště v době války. Soukromé studny byly oplocovány kvůli omezení přístupu cizích lidí. Nicméně jedna z legend říká, že v roce 1806 došlo k otravě Pekařské studny, nacházející se na Zámkové hoře v oblasti pevnostní zástavby. Podle záznamů se tohoto činu dopustila Charlotta Ursini – obyvatelka Kladska a stoupenkyně napoleonské armády, která v té době obléhala město. Tím, že vyvolala u posádky pevnosti žaludeční potíže a celkovou slabost, měla Charlotta Ursini dohnat pruské vojáky ke kapitulaci.

Jiná legenda vypráví historku z doby obléhání Kladska rakouskými císařskými vojsky v roce 1622, kdy byla v městských studnách otrávena voda. Jedinými zdroji čisté vody tehdy byly podzemní privátní studny, mezi jinými studna bohatého kupce Honzy a chtivého pekaře Ernesta. Pekař zvětřil dobrý výdělek a začal vodu ze své studny prodávat. Naopak Honza soucítil s měšťany v nepřízni osudu a dovolil jim využívat vlastní studnu bez omezení. Chtivý Ernest, nespokojený se štědrostí kupce, požadoval od všech, kdo si u něj koupili chléb, aby si koupili také vodu. Dohra této historky nebyla pro pekaře vlídná...

Veřejné popravy byly v Kladsku vykonávány od středověku do 19. století. Stálá šibenice ve městě byla znamením vlastnictví privilegií k vykonávání trestů smrti na těch, kteří nedodržovali zákony a morální zásady. Poslední poprava zde byla vykonána v roce 1850. Kat sťal sekerou nějakého Treutlera za vraždu sedláka z Drogosławi. Tresty byly vykonávány na šibenici za městem u cesty do Zlatého Stoku a u pranýře před radnicí. Pranýř se v kladských pramenech objevil v letech 1551-1552. Měl být zakončen soškou sedláka s pytlem obilí. Vedle pranýře se stavělo dřevěné popraviště, na kterém se popravovali odsouzenci k setnutí mečem. V listinách města Kladska byly zaznamenány následující tresty: pověšení, stětí, lámání kolem, vláčení na místo popravy a naražení na kůl, trhání kleštěmi a upálení, natažení na kolo, pohřbení zaživa, čtvrcení, stětí a probodnutí srdce kůlem.

V 17. století pod kladskou katovnu spadalo 60 okolních obcí.

Pivo bylo od středověku do novověkých časů základním nápojem ve městech dávného Dolního Slezska.  Voda, často znečištěná, způsobovala nemoci trávicího ústrojí a přenášela bacily. Pivo, podstatně slabší než to dnešní, bylo značně bezpečnější. Pili ho všichni, dospělí i děti.  Podávalo se dokonce nemocným ve nemocničních budovách.  Požívání piva bylo povoleno také v době půstu.  Průměrná denní spotřeba piva byla v té době kolem 2 litrů na osobu.

Kladské ječné a pšeničné pivo bylo ve Slezsku známé svou vynikající kvalitou a jeho produkce v Kladsku, kterou provozovali sladovníci a pivovarníci, byla důležitou a častou činností měšťanů.  Privilegium vaření piva bylo regulováno místní právní normou. Už ve středověku toto privilegium mělo asi 200 domů v Kladsku.  V 15. století se zvláštní rada, jmenovaná městskými radními, zabývala prověřováním, v jaké míře probíhá produkce piva pod kladskými domy a jestli se shoduje s množstvím uvedeným v privilegiích.  Tato informace je původním potvrzením využívání podzemních prostor nejen jako místa na uskladňování piva, ale také jako sladovny.

Zavedení úřadu kata se váže ke vzniku soudnictví a prvních zákonů německého práva. První zmínky o profesionálních katech se v pramenech objevují ve 13. století,  ale  profesionalizace katovského povolání a právní úpravy s ním spojené se vyvíjely pomalu.  

K povinnostem kata zpočátku patřilo vykonávání tělesných trestů, ale postupem času se jeho povinnosti rozšířily o mučení a mnoho jiných „nečistých” funkcí ve městě.  Kat měl dbát o mučírnu, o její osvětlení, vybavení, technický stav zařízení k vykonávání trestů na území města, dohlížet na popraviště a káznici, na stav těl vystavených na očích veřejnosti po popravě, dbát o čistotu v městském vězení, uklízet nečistoty z městských ulic, vykonávat dozor nad veřejným domem. Ta poslední funkce, na první pohled administrativní, byla ve skutečnosti legalizovaným kuplířstvím a pasáctvím.

Katovské povolání
Kat dostával stálý plat z městské pokladny a také naturálie.  Ne každé město si mohlo dovolit vlastního kata.  V takovém případě se muselo postarat o jeho vypůjčení z jiného zámožnějšího města.  
Dobře vykonaný rozsudek ve velké míře záležel na vůli, dovednosti a laskavosti městského kata.  K získání oprávnění katovského mistra musel učeň projít učením u samostatného a zkušeného popravčího.  Učení bylo mnoholeté, a v případě synů kata, probíhalo od nejútlejšího věku.  Od osob vykonávajících tuto profesi se vyžadovala hlavně dokonalost v usmrcování, vykonávání trestu bitím, cejchování odsouzenců a utínání jim částí těla, mučení, ale i následného léčení ran. Za fušeřinu kat odpovídal další kariérou, někdy zdravím nebo vlastním životem.

Kat a jiní obyvatelé města
Měšťané se ke katovi chovali s velkým odstupem.  „Nečistý” charakter profese způsoboval společenské odcizování.  Přítomnost kata mezi „spořádanými obyvateli” nebyla žádoucí, týkalo se to jak místa v kostele, tak i v krčmě.  Navíc kati dosti rychle bohatli, což ještě více  stupňovalo odpor k nim.  Dům kata se nacházel na okraji města, často vedle bydliště hrobaře, a nebo poblíž veřejných domů.  Společenský ostrakismus a omezení společenských funkcí se týkalo celé rodiny kata, což způsobovalo, že katovské povolání se dědilo tak nějak v důsledku tohoto odcizení.  Dokonce manželství byla uzavírána v okruhu katovských rodin.  Tím způsobem se vyvíjely katovské klany.  

Kladští kati
V 16. století mělo město Kladsko jako jediné v regionu vlastního kata.  První, který byl znám podle jména i příjmení Lorenz Volkmann, se v kladských pramenech objevuje kolem roku 1569.

Jedním z nejznámějších kladských katů byl Christopher Kühn, který v polovině 17. století vlastnil kromě katovny v Kladsku také Meisterei ve Vambeřicích, Radkově a možná také v Otmuchově, odkud pocházela jeho žena Anna Catharina Hildebrandt, dcera otmuchovského kata.  Podle pramenů se Kühn vydal na cestu zločinu a nedodržoval nařízení kladských městských úřadů.  

Podle záznamů v kladských zdrojích se městští kati zabývali také lékařskými službami, proti čemuž protestovali místní lazebníci, kteří obviňovali katy z fušeřiny.  Z tohoto důvodu městské úřady  propustily katy Christophera Kühna a Hanse Gottschalka.